K DOSTÁNÍ U SAF: Sociální protestní hnutí v 21. století
S rychlým rozvojem internetu v devadesátých letech nebylo v následném období nikterak těžké sledovat jednotlivá hnutí, protesty, povstání a sociální bouře takřka v přímém přenosu. Mainstreamová média zpravidla tyto projevy lidového hněvu a požadavků lepšího a spravedlivějšího světa ignorují. Nebo o nich informují velmi zkresleně a z perspektivy akčních záběrů, které mají dokumentovat zlovolnost plebsu. Není v zájmu mediálních dělníků informovat v neprospěch svých chlebodárců a jejich inzerentů. Když člověk ví kde, umí jazyky a má čas, potřebné informace je schopen si dohledat. Ale ruku na srdce, není to zrovna běžný případ.
V rámci Anarchistické federace proto klademe velký důraz (a jde vlastně o jednu z našich prioritních aktivit) na to, abychom zprostředkovávali informace o emancipačních hnutích a aktivitách ve světě. Nejde ale jen o informace. Snažíme se tím zároveň přinášet inspiraci a naději. Naději, že jiný, lepší svět je možný. Že v různých částech světa jsou lidé, kteří jsou odhodlaní se za něj bít; že existují pomyslné ostrůvky svobody, kde se realizují, ať s námi či bez nás anarchistů, principy, které stojí v popředí našeho světonázoru.
Když 1. ledna 1994 vyšli zapatističtí povstalci z džungle, aby zahájili svůj boj za autonomii, vlili všem svobodomyslným jedincům po celém světě do žil novou sílu. Stali se jedním z předpokladů a opor budoucího hnutí za globální spravedlnost a boje proti ekonomické globalizaci. Boj se rychle přenesl před kongresová centra globálních finančních institucí a při střetech s policií zazněl hlasitý vzkaz, že neoliberální ideologie, která je nám vnucována, jde proti lidem a ti ji tímto odmítají.
V roce 2000 jsme měli možnost se přímo v Praze do jedné z takových bitev zájmů těch dole a těch nahoře zapojit. Byla to pro nás ohromná škola a naplno jsme si uvědomili, že i když se žádný boj nedá stoprocentně importovat do jiného prostředí, můžeme si z něj mnohé vzít pro naše vlastní boje. A nejen to, může na různých příkladech ukázat, že když se chce, tak to jde. Že jiný svět je opravdu možný, i když čelí mohutnému útoku svých nepřátel – globálních i místních politicko-ekonomických elit, represivních složek státu, fašistických sil atd. Proto sledujeme a představujeme v našich vlastních médiích mnohá hnutí, která se nutně nenazývají anarchistickými, ale jsou nám a našim cílům často velmi blízká.
V kapesní brožuře Sociální protestní hnutí v 21. století se Vadim Damier pokusil o stručný průřez současných bojů a experimentů, které se dnes dají považovat za stěžejní. Nejde jen o strohý popis toho, co se kdy a kde událo, ale také o zamyšlení nad těmito projevy odporu, jejich aspiracemi a úskalími, a to z anarchistického pohledu, který zohledňuje jak třídní perspektivu, tak motivace, důslednost požadavků či antiautoritářské způsoby sebeorganizace.
Autor nás v jednotlivých kapitolách zavede na Island, kde lidé odmítli platit za dluhy bank; mezi odboráře různých zemí, kteří se postavili politice škrtů a nízkým mzdám; na španělská náměstí, kde protestovali „rozhořčení“; do amerických měst, kde se lidé vyslovili proti moci „jednoho procenta“; do rozbouřeného Turecka a pobouřené Brazílie. Vadim Damier zároveň reflektuje roli informačních technologií při protestech či osvobozených prostorů, které se tak stávají centry odporu, rozmanité způsoby samosprávných aktivit či různá specifika protestních hnutí.